Stará pravda. Kamarádi vám zůstanou, ale láska se může rozpadnout. Udržujte v této relativně prchavé oblasti rovnováhu a budete chodit s úsměvem po ulici.
Vítám vás u dalšího dílu webináře firmy ZDRAVÍ S ÚSMĚVEM. Mé jméno je Zuzka Valášková a dnes si řekneme něco na téma přátelství, protože si myslím, že je to jedna z velmi důležitých věcí pro každého z nás.
Samozřejmě jako vždy jsem si pro vás připravila prezentaci, kterou právě vidíte promítat na svých obrazovkách. Minule hodně posluchačů psalo, že se citáty velice líbily, ale že není možné je sledovat, a přitom pozorně poslouchat o čem mluvím já. Proto připomínám, že celý webinář je možno zpětně shlédnout na stránkách zdravisusmevem.cz/webinar. Pokud vám tedy dělá problém číst citáty a zároveň poslouchat mluvené slovo, nenechte se jimi rušit a přečtěte si je až po skončení celého pořadu. Myslím, že by byla škoda je úplně vypustit, protože mají obrovskou hloubku v pár pravdivých slovech.
A teď už k tématu. Občas si říkám: „Znají dnešní lidé pravou podstatu slova přátelství?“, „Vědí, co to opravdové přátelství znamená?“ Byla jsem zvědavá, jestli i pro tento pojem najdu někde nějakou definici a k mému údivu jsem našla. Celkem snadnou k pochopení a přitom pravdivou. Zní takto: „Přátelství je mezilidský vztah vyznačující se vzájemnou náklonností a porozuměním. Lidé v přátelském vztahu se vůči svým protějškům chovají ohleduplně a chtějí pro své přátele to nejlepší. Důležitá je také vzájemná upřímnost, důvěra a schopnost empatie. Přátelé se svým protějškům mohou svěřit se svými pocity a názory bez strachu, že by za ně byli odsuzováni. V přátelství je také běžná vzájemná nezištná pomoc a touha trávit se svým protějškem co nejvíce času. Přátelství je téměř ve všech charakteristikách shodné s láskou. Na rozdíl ale přátelé nejsou fyzicky jako sexuálně přitahováni svými protějšky a při krátkodobém odloučení netrpí pocity samoty a prázdnoty.“
Spousta lidí tohle slovo používá špatně. Slovem přítel označují příliš mnoho lidí, kteří pro ně vůbec přáteli nejsou. Neuvědomují si úplnou hodnotu přátelství. Vztahu, u kterého je potřeba absolutní důvěra a upřímnost. Vztah, ve kterém se vše může říct nahlas a nebude to špatně pochopeno. Jedině opravdovému příteli můžete říct jakoukoli kritiku a jedině on vám za to bude vděčný a nezavrhne vás, protože chápe, že pro něj chcete jen to nejlepší. Od koho jiného byste raději chtěli slyšet, že jste si nedokonale rozmazala makeup, špatně zastrčil košili do kalhot nebo že se nevhodně chováte ke svému partnerovi nebo partnerce.
Lidi kolem vás, byste si měli rozdělit řekněme třech kategorií.
První kategorii nazývejme známí. Je to nejobsáhlejší kategorie a řadí se tam opravdu skoro všichni lidé, které znáte. Jsou to lidé, se kterými se stýkáte třeba jen proto, že jsou to něčí kamarádi nebo jsou zde spolužáci ze školy a zkrátka lidé, se kterými se moc nebavíte, ať už z jakéhokoli důvodu. Může to být proto, že si moc nerozumíte, nemáte si v podstatě co říct, máte úplně rozdílné názory na věci či situace a vcelku nic vás k sobě netáhne. S těmito lidmi se občas nebo častěji prostě setkávat musíte a nechci říct, že byste je třeba neviděli rádi, ale víte, že to nejsou lidé, kterým byste se mohli s čímkoli svěřit nebo poprosit o pomoc. Moc vám na nich prostě nezáleží.
Další kategorií jsou kamarádi. A tady už se vztah značně prohlubuje. Do této kategorie se opravdu nedostane kde kdo. Musí to být lidé, u kterých jste přesvědčeni, že nejsou podrazáci, že vás občas podpoří, když budete potřebovat a hlavně to jsou lidé, se kterými se výborně bavíte. Jsou to takoví kamarádi do pohody. Umí vás rozesmát, nezkazí žádnou legraci a nepomlouvají. U některých z nich ale víte, že třeba neumí udržet všechna tajemství, co máte na srdci a proto je jasné, že se na ně nemůžete vždy spolehnout. Musíte si občas dávat pozor na to, co jim řeknete. I přes to jsou vám tito lidé velmi blízcí. Z této skupiny se v různých obdobích života někdo ztratí, jindy někdo přibude, například když se odstěhuje nebo se z jiného důvodu přestaneme stýkat.
A poslední nejdůležitější kategorie jsou nejbližší přátelé. Většinou byste je mohli spočítat na prstech jedné ruky a ještě by vám polovina prstů zbyla. Jsou to lidé, kterým bezmezně věříte. Víte, že jim můžete sdělit cokoli, že toho nikdy nezneužijí a navíc vám ukážou jejich střízlivý pohled na celou situaci, se kterou potřebujete pomoci. Můžete si být jistí, že kdyby se cokoli stalo, budou s vámi hledat řešení a pokud to bude jen trochu v jejich silách, udělají pro vás maximum. Jenom tito lidé znají všechny vaše nedokonalosti, špatné vlastnosti a i přes to vás nikdy nezavrhnou. Jedině s nimi můžete být sami sebou. Nemusíte se ohlížet, jaká slova použijete. Oni vás znají tak dobře, že ať cokoli řeknete – jakýmkoli způsobem, přesně ví, jak to bylo myšleno. Jedině oni vás můžou vidět, když vám zrovna vůbec není dobře a nejlépe jen oni vás mohou vidět v slzách. Můžete jim naprosto otevřeně ukázat své city a nemusíte se za ně vůbec stydět.
Samozřejmě i vy jim oplácíte stejným dílem. Proto pro ně vždy uděláte vše, co byste kdy žádali od nich. Roztrhali byste se pro ně na kousky, kdyby jim to mělo alespoň trochu pomoct? Podržíte je a postavíte na nohy vždy, když budou potřebovat a také tehdy, kdy si budou myslet, že vaši pomoc nepotřebují? Budete jim vždy stát po boku a dohlížet na to, aby si nenechali kýmkoli ublížit a samozřejmě jim vždy upřímně řeknete, co si myslíte? Tím pádem jste pro ně tím pravým přítelem.
Ve většině knížek osobního rozvoje se dočtete, že s nejlepšími přáteli musíte mít spoustu společných zájmů, musíte se stýkat se stejnými lidmi, musíte se s nimi vídat stále a co nejčastěji.
Já si to nemyslím. Se svými přáteli netrávím příliš mnoho času, což mě opravdu mrzí, ale cesty, které se nám během života značně rozdělily, to prostě nedovolují. V žádném případě to ale pro mě neznamená, že bych je měla vyřadit z mé nejdůležitější kategorie. Právě naopak. Zůstanou v ní,protože vím, že i přes tuto vzdálenost se náš vztah nijak nezměnil, že vždy navážeme přesně tam, kde jsme skončili. Nevídáme se tak často, jak bychom chtěli, ale kontaktujeme se, jak nejčastěji to jde. Opravdoví přátelé jsou přesně ti, se kterými dokážete mlčet, a přesto si rozumíte. Ne vždy někdo z vás má náladu mluvit, ale i beze slov nikdy mezi přáteli nenastane trapné ticho. Tak se pozná pravé porozumění a pevné pouto mezi dobrými přáteli.
A teď si vy sami uvědomte: „Kdo pro vás v životě znamená přítel?“ Možná budete dlouho přemýšlet a je možné, že ani nikoho takového teď momentálně nenajdete. Možná zůstal někde v minulosti nebo na vás teprve čeká v budoucnu. Nebo je to ještě trochu jinak a tady použiju jeden citát: „Jediný způsob jak mít přítele, je být přítelem.“
Měli bychom se naučit nejen brát laskavost od druhých, ale také zároveň dávat stejným dílem. Sami musíme být nápomocni, aby si někdo uvědomil, že chce pomoci on nám.
Celé toto téma vypadá takhle vlastně jednoduše, ale vůbec tomu tak není. Spousta lidí kolem nás se v dnešní době umí dobře přetvařovat a mnohdy není jednoduché odhalit toho, kdo to s námi myslí dobře a kdo naopak. Většinou ti, řekněme zlí lidé, mají velmi dobré manipulační schopnosti a snadno nás dostanou, tam kam potřebují. Jak se říká: „Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.“ Proto si dávejte velký pozor, než si kohokoli připustíte k tělu. Nebojte se říct někomu, že z vaší strany ještě přátelství nevzniklo, že se po několika špatných zkušenostech bojíte někoho přijmout. Dobrý přítel, pro vás chce jen to nejlepší, proto na vás počká. Bude ve vás svými činy upevňovat vaši důvěru a bude váš vztah trpělivě budovat.
Pravým přítelem se nikdo nestane přes noc, jsou to dlouhé měsíce, někdy i roky, strávené bok po boku toho druhého. K vytvoření takového pouta dopomůžou často velmi tíživé situace, jako je například rozchod s milovaným člověkem nebo úmrtí někoho velmi blízkého. Situace, kdy jste úplně na dně. Tehdy přátele potřebujete nejvíc. Pamatujte si: „Kdo opustí smutného přítele, není hoden, aby se s ním dělil o jeho radost.“
Nedržte si kolem sebe lidi, kteří vám ubližují. I když nemáme rádi, když něco končí, nenechme na sebe působit jejich zlé myšlenky nebo činy. Dobrých lidí je na světě ještě spousta, jen pro ně občas ve své blízkosti nenecháme místo a obsadíme ho těmi, kteří o to vlastně ani nestojí. Uvědomte si, s kým ztrácíte tak drahocenný čas a jestli by někdo lepší o něj nestál mnohem víc.
Udělejte si čas na ty dobré kamarády a přátele kolem vás. Uvědomte si, že žijeme v 21. století, kdy máme spoustu moderních komunikačních prostředků. Jsou nám k dispozici mobilní telefony, které umí nejen telefonovat, ale také posílat zprávy sms, snad všichni dnes už máme e-mail, spousta z nás ifacebook. Často říkáme: „Já jsem včera vůbec neměl čas.“ Neodpovídáme na dopis, nestihli jsme ani vyťukat krátkou sms zprávu, poslat mail.
Chceme-li opravdu s někým komunikovat, máme přece čas vždycky. Těch deset nebo i méně minut, které by nám napsání textové zprávy nebo poslání krátkého mailu zabralo, je opravdu nepatrný a směšný zlomek v poměru k 24 hodinám celého dne. Právě toho dne, kdy jsme absolutně nic nestíhali.
S lety se naši blízcí vytrácejí a mnoho z nich odchází tam, kde už ani telefonní hovor nemohou přijmout. Uvědomme si tuto skutečnost dříve, než bude pozdě a snažme se svůj čas věnovat lidem, na kterých nám záleží. Zkusme se jednou vykašlat na čištění auta nebo perfektně uklizený byt a zajděme s přáteli nebo kamarády na kafe nebo na skleničku. Věřím, že z toho budete mít mnohem lepší pocit než z dokonale prostřeného stolu, po kterém během několika málo minut stejně zbyde jen nepořádek a hora špinavého nádobí.
Dnes už se prostor pro mé povídání krátí a já bych ho tedy chtěla nějak uzavřít. Našla jsem jeden krásný citát, který vlastně vše, co jsme si dnes řekli, shrnuje v jedno. Vidíte ho teď na svých obrazovkách.
„Přítel je ten, před kým můžeme vylít své srdce, plevel i zrno, protože víme, že jeho něžná ruka to vezme a proseje, aby zachovala to, co stojí za to zachovat, zatímco zbytek odfoukne dechem své laskavosti.“
Vy jste se ptali – My jsme odpovídali
Mirka
Opravdovych pratel je opravdu velice malo. Moje jedna ta nejlepsi, bohuzel jiz neni mezi nama a dalsi dve ktere jsem pokladala za velice dobre me velice zklamaly a doslova podrazily aniz by mely duvod. Vysvetluji si pouze ze je u nich neprejicnost a zavist. Nikdy jsem jim nic spatneho neudelala ani nerekla ale behem urcite doby jsem pocitila od nich urcitou zmenu v chovani. Moje otazka je: Je dobre se „kamaradky“ zeptat proc a co se stalo ze se ke me zmenila v chovani? Vim ze kazde „proc“ ma take „protoze“ a nekde duvod musi byt. Dekuji za Vase webinare jsou opravdu skvele! S pozdravem Mirka
Hezký den Mirko,
určitě je velmi dobrý nápad zeptat se, proč se kamarádky začaly chovat jinak. Nakonec může vyjít najevo, že došlo jen k hloupému nedorozumění. I když se lidé znají velmi dobře a někdy i mnoho let, může se stát, že se nechají něčím nebo někým ovlivnit, pak může být jejich vnímání trochu jiné. Nebojte se zeptat a nebojte se být upřímná, alespoň tak zjistíte, na čem skutečně jste a nebudete se tím muset dál zaobírat.
Jaroslav
Jak pohlížíte na přátelství, popřípadě i dvou mužů, ale s rozdílem roku narození, třeba i 40-ti a více let. Bohužel mnoho mích vrstevníků (jsem ten starší) v tom vidí hlavně i sexuální podtext, který pochopitelně jednoznačně vylučuji. Já si to vysvětluji tak, že dnešní mladé generaci chybí ti fajn tátové i dědečkové, které jsem měl tu čest mít i já. Jarda z Prahy
Jak už jsme říkali ve webináři, v žádném případě si nemyslím, že je na tom něco špatně. Jste určitě dobrým rádcem v mnoha situacích a věřím, že dokážete skvěle předat již nabyté zkušenosti. Myslím, že každý z nás občas potřebuje poradit od zkušenější a starší osoby. Ať už si například mnoho žen volá zkušenější ženě o recept, stejně tak dobře se může poradit i mladší muž se zkušeným o způsobu vrtání hmoždinek do zdi. Neznám žádný důvod, proč by měl věkový rozdíl tvořit jakoukoli hranici v přátelství. Někdo může být ve svém věku vyspělejší než ostatní a druzí třeba naopak.
Ilona
Přátel není nikdy dost? Především takových, kteří mají empatii, umí naslouchat, pomoci v nouzi, nejsou vidě ani slyšet, ale existují v souznění mysli, životních postojů, neznají vytáčky, negaci, ikdyž sami na tom nejsou mnohdy dobře …. Také ale, jsou zde proto, aby nám věci řekli na rovinu, byť nejsou příjemné a brzdili nás a usměrňovali, abychom věci a události pochopili a nabrali správný pozitivní směr! Takových bychom si měli vážit!
Ano, přesně takových bychom si měli vážit, protože takových je velmi málo. V dnešní uspěchané době, kdy je na každého z nás vyvíjen obrovský tlak, je těžké být sám v pohodě a o to těžší je, být milý a empatický k druhým. Buďme tedy vděční, pokud někdo takový stojí při nás a snažme se co nejvíce být i jemu nápomocni.
Dobrý den, jsem s mužem, se kterým jsme se před lety našli. Byli jsme si souzeni. Vše nám vycházelo, bavilo nás vše, začali jsme spolu podnikat a bylo to tak úžasné, že jsem o tom vyprávěla kamarádkám, jak moc je to vše pěkné, že bych to přála každému. Pracovali jsme tak, že jsme na sebe začínali mít stále méně času a občas se stalo, že se na mě naši kamarádi i zákazníci zlobili, a já neměla tušení proč. Pak začala i moje maminka, syn a já neznala odpovědi. Uznala jsem, že čím více pracuji a baví mě to, tím větší nejaké trauma to v mém muži vyvvolává. Proto jsem se stáhla zpět s tím, že je mi milejší rodina a uřízla víc jak polovinu našich firemních aktivit na příkaz mého muže jen abych byla více s rodinnou. udělala jsem to. A byla jsem šťastná. Byla jsem ráda za každý den. Jenomže se začínalo stále více stávat něco nevysvětlitelného. Ačkoli jsem plnila veškeré požadavky mého muže k naší firmě, nám i rodině, pokaždé jsem z toho vycházela dle něj a syna a mé mami jako „zločinec“. Začal mě obviňovat stále více a více z věcí, které jsem nikdy neudělala, ani o noch nepomyslela, jen se vždy divila tomu, jak na to může vůbec někdo přijít. Na takové šílenosti. Dosahovalo to takových rozměrů, že se to nedalo již ani řešit. Stále sledoval můj zdravotní stav a mě, sportovně založené a absolutně zdravé osobě on najednou diagnostikoval špatné ledniny, špatný mozek, předvídal, že do konce roku oslepnu a já byla úplně z toho zoufalá. Zase jsem k tomu neměla vysvětlení. Jen jsem nalézala špinavé celé šedivé moje zubní kartáčky, dělal mi ochotně nechtná přeslazená úplně nedobrá kafata, podával cosi, že jsem usínala doslova v půlce mých slov, nalézala prohledané komplet moje věci, všechny, vymýšlel si o mě takové historky, že jsem byla s ním tam a tam, ale já tam nikdy nebyla, že jsem s ním dělala to a to, ale nikdy jsem to nedělala, že jsem řekla to a to, ale nikdy jsem to neřekla a mohla bych pokračovat. Ta doba byla tak hrozná a zlá, že se jednoho dne sebrat a zmizel neznámo kam. Opustil mě a já si myslela, že si dělá legraci. Jenomže on se odtěhoval ke kamarádce, která nás oba pozvala k nim na pár dní, abychom oby změnili prostředí, vyčistili hlavy a něco vymysleli. Ale stalo se nečekané, muž se najednou ztratil. Chtěl nad minulostí udělat tlustou čáru a zapomenout na vše. Nejdříve jsem nesouhlasila, ale doba si to nějak žádá a tak jsem s tím nakonec souhlasila. Trvalo to, ale dokázala jsem to. A on se vrátil, chvilkami to bylo dobré, ale začal mě znovu ubližovat. Vytáčelo mě, že mě zase zasvěcoval do něčeho o čem jsem neměla ani zdání a chtěl, abych to řešila. A když jsem mu nedala radu, tak mě uhodil. A potom víckrát. Když jsem chtěla k lékaři plazil se tu po zemi se slovy, abych se podívala co to sním dělám, když řeknu, že chci jít k lékaři, a a bych ještě nechodila, že ještě není čas. Bylo to šílené. Svíjel se na zemi zas a zas když jsem zase chtěla k jinému lékaři. Když jsem k němu náhodou unikla, návraty byly pokaždé plné žárlivoti, vymyšlených výhrůžných situací o mě, bodoval mě za mé chování a mluvení a jiné nesmyslnosti se tu odehrávaly. Šílel z toho, že si jdu večer lehnout do postele a chci spát. Úplně se hrozil toho, že se těším do postele. Děsil se toho, že mohu spát. A další a další. Nyní jsem sama jen s ním, pracuji v naší firmě a on se mnou začal soupeřit i o naše zákazníky. Vyuúčtovat si rabat, je okrádání , slovo prodej se začal stávat něčím zlým a špatným. Přesto mě nutí dál prodávat. Já nechci. nechci za těchto podmínek. Vždyť prodavač v marketu chce za rohlík také dostat řádně zaplaceno, proč by to tak nemělo být i u nás. My musíme platit všude za vše, avšak sem k nám si mají začínat lidé chodit pro něco za nic. Takto to tu před lety bylo a proto utekl. Kdybych tu nevytrvala, přišla bych i o střechu nad hlavou. Zákazníci měli doma naše nezaplacené zboží, které jim muž půčoval domů, nebo na dovolenou a oni mi to sem chodili vracet, když tu nebyl, protože by se mi nemohli, jak tvrdili podívat do očí. A nikde o tom nebyl jediný záznam. byla to jen jecjich dobrá vůle. Muž prodal svoji chatu, svoji motorku, přišel o svůj byt, přestěhoval mě do nezařízené práce, kam jsem z celého srdce nechtěla a nařídil mi, že je to nyní jen můj domov, že obn s tím již nechce mít nic společného. Tehdy mě to ranilo, jedna věc za druhou a já pracovala a dřela, takže jsem nestíhala to řešit, jen jsemse stále víc uzavírala do sebe. 5ekla -li jsem něco tchýni, tak tu to nezajímalo, spíše naopak, požádala jsem jeho bratra, ten se mi vždy vysmál, moje mami byla s mým mužem také zajedno a já ztrácela naději na jasný a klidný život. Vzala jsem ho tedy takový jaký byl a vůbec jsem již s nikým nepromluvila. Muž to vše pokaždé obrátil, sezměšnil mě, ztrapnil vzal si peníze a zmizel. Měla jsem tu být a vydělávat si v zavřené firmě. Syna „učí“ brát bez dovolení peníze a náš hodný syn se má takto stát lumpem. To mě bolí. Nepřeje mu nic dobrého. Mate ho, jako i mě. Jako i naše okolí. Synovi je to líto, tak se přizná, a já to synovi odpustím a zároveˇn i muži, ale není to nic dobrého pro mého muže, zase ho do toho zamotá a syn to zase udělá a zase ho to trápí.
Několikrát jsem četla Váš příběh. Dle Vašich slov vidím, že již nikde nemáte zastání, ale i tak bych se, být Vámi, sebrala a odstěhovala někam klidně i do jiného města. Práci určitě nějakou najdete. Pro začátek klidně zkuste jen prodavačku v nějakém supermarketu, hlavně abyste měla alespoň nějaký plat na bydlení jistý, později, až si budete vším jistější, můžete rozjet i svoji firmu. Zkuste si najít nějaké koníčky, aktivity s tím se určitě najdou i nějací kamarádi. Pokud Vám manžel podává něco do čaje nebo kávy, nekonzumujte to a vše nahlaste na policii. Samozřejmě si zajděte k lékaři, aby se zdokumentovaly veškeré úrazy, které Vám muž způsobil. Nevím kolik je synovi, ale pokud ještě není plnoletý, asi bych začala řešit rozvod a požádala o svěření do péče. Snad ho alespoň takto můžete před otcem a jeho výchovou ochránit. Bude to velmi složité období, ale já věřím, že v sobě najdete veškerou sílu a dojdete do zdárného konce.
Dobrý večer, moc mne zaujal Váš webinář o odpuštění . Je to závažná otázka a mne se velmi dotýká. Snažím se o odpuštění sama sobě, že nedokážu mému manželovi zcela odpustit jeho chování, kdy jsem se dostala až na psychiatrii pro pokus o sebevraždu. Nakonec vše vedlo k tomu, že od mých 40 let nejsem schopna a ani ochotna intimně se s ním stýkat. Ustrnuli jsme na nyní již klidném vztahu – více nic a je mi to strašně líto, protože mládí má člověk jen jedno. Dnes je mi 69 let a nelze již nic měnit, život mi uplynul a lásku a něhu teď dostávám jen od mých pejsků. Zbyla mi jen lítost a smutek nad promarněnými léty.
Paní Floro,
Věřím, že je Vaše situace opravdu velmi těžká. Je velká škoda, že jste situaci neřešila radikálně již dříve například rozvodem. Pokud Vás někdo donutí až k pokusu o sebevraždu, nevidím žádný důvod s ním dále zůstávat. Vím, že to mohlo být kvůli dětem nebo jiným dalším okolnostem, ale i tak si myslím, že je stále lepší nechat od sebe takového člověka odejít. Děti i okolí to časem jistě pochopí. Na druhou stranu Vás velmi obdivuji, že jste byla ochotná na vztahu pracovat a že jste jej dokázali alespoň dostat na klidnou rovinu. Tohle je pro většinu lidí opravdu nepochopitelné a nezvládli by to. Jinak začínat ve Vašich letech znovu, je jistě dost náročné, ale i tak bych tuto variantu nezatracovala. Je spousta pensionů, které nejsou příliš předražené a odstěhování se od manžela Vám určitě pomůže se s celou situací smířit a lépe jemu i sobě odpustíte. A k Vašim promarněným létům… nedopusťte, aby další rok byl stejně promarněn jako ty předchozí. Najděte si nějaké koníčky, aktivity, v dnešní době je těchto akcí na každém rohu docela hodně. Tím naleznete další přátele a kdo ví, třeba tam někde na Vás čeká ještě jedna velká láska. 😉
Dobrý večer, jak tak pročítám Vaše příspěvky, připadám si asi nějaká jiná, protože já nedokáži odpustit bratrovi, který mě po smrti maminky okradl a nejen mě, ale on krade a okrádá lidi celý život, protože pracoval jako číšník a ti to mají v krvi. Jeho žena prohlásila, že kdyby denně někoho neokradl, tak by nebyl celý, ale takto vydělané peníze jí nevadily i přesto, že chodí do kostela a tváří se jako věřící. Vždy mi nějaká související událost toho neřáda připomene a vaří se ve mě krev, ne již kvůli mě, ale kvůli rodičům, protože ti nevědí jak se zachoval, protože již nežijí. Je to na dlouhé psaní. Prostě mu nikdy neodpustím, nejde to. A nevím, proč bych měla odpouštět sama v sobě, ve mě zůstala citová lhostejnost ale i zlost vůči němu. Protože i po letech čekám na nějakou ránu.
Píšete, že nevíte, proč byste měla odpouštět a hned v téže větě jste na ni sama uvedla odpověď. Je dobré odpustit právě proto, aby ve Vás nezůstala zlost, abyste neměla hořkost na jazyku vždy, když si na něj vzpomenete. Jde o to, aby se Vám ulevilo, aby Vás jeho činy již netížily. Nejde o to, abyste byla na něj milá a měla ho ráda, jen je nutné pustit z hlavy všechny křivdy a nevracet se k nim. Pokud se napravit nedají, nemá smysl je řešit a pak je odpuštění jediným řešením takové situace. Nemusíte to dávat najevo jemu, odpusťte sama v sobě. Je to dlouhá a těžká cesta a prvním krokem k odpuštění je sama chtít. Věřím, že toho jednou dosáhnete a sama uvidíte, jak moc se Vám bude lehčeji žít.
